Gran Chaco (A. V. Frič, 1911)

Gran Chaco! Tajemné území, nepřehledná bažinatá rovina, porostlá nekonečnými neprostupnými lesy palem a ostnitými houštinami, hemžící se jedovatými hady a dravou zvěří – pumami, jaguáry, vlky a krokodýly – a obydlená neméně nebezpečnými divokými kmeny indiánů – nepřístupných a zamračených, kteří se nikdy neusmějí a nenávidí bělochy. Pustil-li se nějaký odvážlivec mezi ně, zaplatil obyčejně takový hazard životem. To se psalo ve všech slovnících a opisovalo se to odtud do cestopisů a z těch zase do školních učebnic. Dalo se tomu snadno věřit – vždyť historie objevování Chaka vykazuje dlouhou řadu mučedníků – jsou mezi nimi jména slavných a zkušených cestovatelů jako Créveaux, Ibarreta, Boggiani, Ramón Lista a což teprve ti bezejmenní, o nichž se veřejnost nikdy nedozvěděla, o nichž si jen vypravují lovci, kteří je znávali: jak se ten či onen vypravil do vnitrozemí a už ho víckrát nespatřili.

I já se jen těžko zbavoval předsudků, které ve mně v dětství vzbudily knížky a později přednášky rádoby cestovalů-turistů, kteří za indiány vydávali zubožené trosky na pomezí civilizace, které pozorovali ze svých výletních lodí, jak žebrají o suchary a tabák. Mezi bělochy však žije jen takový indián, který utekl, aby ušel trestu svých lidí za nějaké provinění. Jeho soukmenovci daleko ve vnitrozemí ho považují za vyvrhele a nemůže se už nikdy vrátit do míst, kde předtím tak šťastně žil. Podél řeky žije jen několik civilizací zkažených rodin. Cestovatele zaráží nečistota a způsob jejich života, včetně divoké kuchyně a častého hladovění. Použije je, aby mu pomohli přenést čluny přes peřeje, nebo je najme jako veslaře, do vnitrozemí se však neodváží. Když se vrátí domů, objedná u něj ale nakladatel cestopis, a ten se ovšem nemůže obejít bez popisu života domorodců, bez dobrodružství a přepadání. Když on ale cestovatel má jen samé nepěkné dojmy! Aby udělal hlavně sám pro sebe literární obraz indiána sympatickým, sáhne po starších dílech, po vyprávění dobrodruhů, po fantaziích pohádek, a nechá se inspirovat. Vespod v jeho mysli však přetrvává jejich obraz jako tlupy špinavých cikánů. Jak by mohl zjistit, jak poetickou mají tito odpudiví primitivní divoši duši, jak něžná je jejich poezie a jak melodické jsou jejich radostné zpěvy.
Kdo by však už měl být poetičtější než přirozený člověk, srostlý s přírodou, který denně slýchá ptačí koncerty, hukot vodopádů, tichou píseň palmových korun a svist větru ve skalních průrvách... Přemýšlím marně, jak vám přiblížit ty kraje... Chtěl bych vás neslyšně zavést do lesního podrostu, kde mladý zamilovaný bojovník hvízdá tiše na dřevěnou okarínu svou radost a štěstí a skládá svatební píseň, kterou bude moci už za pár dní zpívat nahlas přede všemi, protože ulovil svého prvního jelena a získal tím právo oženit se... Chtěl bych, abyste zažili tu zvláštní úzkost v srdci a chvění v celém těle, když se pustinou rozlehne temný zpěv čaroděje, zahánějícího zlé duchy...

Kde bych se byl nadál, že právě v této zemi najdu to, co jsem marně všude hledal – přátelství. Že mezi těmito divochy, o nichž se vypravují horší věci, než s kterými se potkáváme v jejich vlastní syrové mytologii, že mezi nimi potkám uvolněné rozesmáté tváře a dobrácky vtipkující starce, že já, cizinec s jinou pletí, nepochopitelným jazykem a zvyky, budu přijat tak upřímně do jejich středu, a co víc – že se mezi nimi budu cítit jako mezi svými...