Předmluva ke knize


Je to tak zvláštní kniha, říkali mi lidé, které jsem před vydáním požádala, aby si přečetli rukopis. Je to beletrie, literatura faktu, memoáry, odborné pojednání? Ano, to i ono; sborník textů, opatřených množstvím mých poznámek a vysvětlení. Dosud nevydané (nebo málo známé) zápisky a úvahy mladého A. V. Friče z počátku 20. století střídají vyprávění a dopisy jeho nejstaršího vnuka Rodolfa, dnes sedmdesátiletého paraguayského indiána z kmene Čamakoko. Spolu vytvářejí vskutku podivuhodný, nicméně skutečný příběh, který se odehrál v rozpětí jednoho století – a dosud neskončil.

V roce 1903 odjížděl dvacetiletý mládenec z dobré pražské rodiny, trochu černá ovce – zběhlý student a svéhlavý syn, Vojtěch (neboli španělsky Alberto) Frič (1882–1944) už podruhé do Jižní Ameriky. První cesta (1901–1902) byla spíše přírodovědná, tato měla být etnografická. Po návštěvě Brazílie totiž dospěl k závěru, že více než hledání kaktusů, kvůli kterým se za oceán původně vypravil a které snad ještě nějaký čas v přírodě přežijí, budou „pro vědu a lidstvo“ užitečnější jeho poznatky o nejakutněji ohroženém druhu – divokých vnitrozemních indiánech z Gran Chaka a Mato Grossa. V pase si přeškrtl název své vlasti Österreich-Ungarn a nadepsal Bohemia. Doufal, že svými objevy přispěje k tomu, aby právě česká věda sehrála významnou roli na poli nově se rodícího oboru, kterému se dnes říká kulturní a sociální antropologie.
Druhá cesta tedy směřovala do povodí řeky Paraguaye, kde před nedávnem zabili Čamakokové italského malíře, fotografa a etnografa Guida Boggianiho (1861–1901). Jeho smrt vzbudila senzaci, protože v oblasti dlouhá léta žil, stýkal se s indiány různých kmenů a publikoval o nich první seriózní vědecké výzkumy. Vojtěch, který celý život bojoval s označením „samouk“, před cestou nastudoval veškerou v Praze dostupnou etnografickou literaturu své doby a rozhodl se navázat tam, kde Boggiani skončil. Své budoucí poznatky ambiciózně hodlal publikovat, přednášet o nich a sdílet je se světovou vědeckou elitou na amerikanistických kongresech.
Součástí tehdejších teorií se stále častěji stávaly mýty, jejich srovnávání a průkopnické hledání společných kořenů různých kultur. Jsou univerzální motivy v bájích různých národů důkazem někdejšího společného původu? Pocházejí z dávné kultury nějakých Atlantů, kteří se rozešli do různých částí světa, nebo je to důkaz o stejnosti lidské psýchy, která má všude na zeměkouli stejné vjemy a nápady? Přijaly migrující přírodní kmeny za své báje zaslechnuté v jiné, vzdálené geografické oblasti, nebo je k nim zanesli zcestovalí evropští misionáři? Tyto otázky si kladl i A. V. Frič a hodlal přidat do mezinárodní debaty rozsáhlý důkazní materiál „z první ruky“. Po osm let ho systematicky sbíral a jeho autentické zápisky, dosud většinou nepublikované, mají i dnes, po sto letech, značnou cenu pro odborníky: během svých dlouhodobých pobytů mezi indiány totiž ovládl řadu nativních jazyků, tudíž nepotřeboval tlumočníka, a texty zaznamenával v intaktní podobě, bez jakýchkoliv vlastních úprav. „Prodávám, jak jsem koupil,“ napsal. „Nechci, aby z indiánských vyprávění udělal někdy nějaký spisovatel pro svou vlastní slávu umělecké umělůstky.“ To se v jeho době často dělo a děje se tak i dnes, mimo jiné proto, že pro Evropana jsou mnohé příběhy příliš syrové a surové, mají stěží pochopitelný děj a nesrozumitelné vyznění.
Albertovi se však jeho záměr stát se nezaujatým badatelem záhy vymkl. Obávaní „pobíječi vědeckých expedic“ z Gran Chaka nedali jeho dychtivému mládí šanci udržet si odstup. Se „zvláštní úzkostí v srdci a chvěním v celém těle“ propadl kouzlu divočiny, tajemným nocím plným zlověstného volání sýčka, mužným vzorům indiánů, kteří si cenili osobní svobody víc než vlastního života. Stále častěji pak v průběhu let místo budování vědecké kariéry pozvedal hlas na obranu domorodců, pokoušel se vysvětlovat jejich myšlenkové pochody a kulturní odlišnosti – důvody jejich nepřijatelného jednání a neodhadnutelného chování. Bránil je tak dlouho a tak vehementně, až ho odborný svět hodil k nepřizpůsobivým „divochům“ do stejného pytle. Současně s narůstajícím poznáním, že mezi vědci není pro něj místo, stále určitěji věděl, že pro jeho život je důležitější než kariéra a blahobyt svoboda slova, zdravý úsudek, nadhled a pochopení pro druhé. Mladistvý zápal, otevřený přístup, neuvěřitelná pracovní výdrž a mnohostrannost zájmů ho provázely až do jeho předčasné smrti ve dvaašedesáti letech.
Asi se nelze divit, že se v Chaku dosud nezkušený mladík též zadíval jedné krasavici do černých velkých očí, hlubokých jako říční záliv a lesklých jako oči laně.“ O zážitcích toho druhu však důsledně mlčel a nebyly ostatně ani tím, co mezi indiány hledal. Tak se stalo, že o jeho indiánské dceři Hermíně se jeho česká rodina dozvěděla až se stoletým odstupem. Náhodou-nenáhodou, tak jak to v životě chodí.
S manželem Pavlem, Fričovým českým vnukem, jsem se z tohoto důvodu v roce 2002 ocitla v Paraguayi. Se strachem i zvědavostí na skoro dvě stovky nových příbuzných – potomků okouzlující téměř stoleté „tetičky z Ameriky“ – Herminie Fric Ferreira. Od té doby tam jezdíme pravidelně a snažíme se formou občanského sdružení Checomacoco být objevenému příbuzenstvu nějak užiteční.
Hermínin syn Rodolfo (nar. 1942) od začátku projevoval velký zájem o kontakty s Českou republikou. Jeho jímavý vlastní životopis i poetické dopisy psané jednoduchou španělštinou (která je pro něj cizím jazykem, protože jeho kmen dosud používá vlastní jazyk išir, lidmi „zvenčí“ nazývaný čamakoko) mě vedly k tomu, že jsem ho povzbuzovala v dalším psaní. Když pak v roce 2008 dostal uznalý dopis a malou finanční podporu od českého Literárního fondu, rozhodl se k vážné spisovatelské práci, přestože to jeho žena nerada vidí, jelikož by měl dělat něco užitečného.
Svého osobitého stylu, vypravěčského daru a fabulačních schopností s prvky jihoamerického magického realismu se rozhodl využít pro zachycení mytologických vyprávění, která slýchal od stařešinů v dobách svého dětství. Chtěl se nám tak odměnit za pomoc jeho kmeni, kterou organizujeme z České republiky. Domníval se totiž, že indiánské mýty a rituály jsou to hlavní, co zajímá bělochy – alespoň kvůli tomu do jejich oblasti v posledních padesáti letech hojně jezdili novodobí antropologové, hledali ochotné vypravěče a štědře je honorovali za spolupráci. Také o nás si někteří indiáni zprvu mysleli, že jsme přijeli kvůli jejich obřadům a že nás zkasírují za účast na nich. My jsme však Čamakoky nepřijeli „zkoumat“, ale hledat mezi nimi příbuzné. Snažíme se respektovat je, porozumět jim, nevměšovat se a neovlivňovat. Za zajímavější než (dnes už trochu překroucené) mýty považujeme osobní příběhy lidí, kteří se ještě za Friče narodili do „pravěké“ doby, ale během sta let pod vlivem okolností přeskočili v čase pár milénií kulturního vývoje od prvobytně pospolné společnosti až do našeho cyber-století. Také Rodolfovi do jeho starých pověstí čamakokských během vyprávění stále více prosakuje skutečná historie jeho kmene, úvahy o nenávratném rozpadu jeho tradic, znalosti z Bible, vědomosti získané ve zdravotnických vzdělávacích kurzech i jeho vlastní sny a fantazie podnícené srůstáním s bělošskou civilizací.
Samotné mýty Rodolfo podává s rezervovaným odstupem:pohanskou vírusvých předků totiž již v mládí zavrhl pod vlivem amerických misionářů z organizace New Tribes Mission, kteří po celém světě systematicky pracují s nativními jazyky, aby šířili evangelium mezi domorodci. Rodolfo působil dlouhá léta jako jejich spolupracovník a podílel se i na překladu Nového zákona do jazyka čamakoko. On sám však, když hledá pro svou víru oporu v Bibli, používá raději její španělskou verzi. Ví z praxe tlumočníka, že pro mnohé významy neexistuje v jeho mateřštině ekvivalent v jazyce ani v myšlení. Jen pro zajímavost: čamakokština nezná slovo „ne“. Také „otčenáš“ v ní trvá asi desetkrát déle, než se vysvětlí jeho poněkud cizorodý obsah. Rodolfo se proto snaží ve svých textech přiblížit čtenáři kromě děje i typickou výstavbu indiánského vyprávění, uvádí na pravou míru smysl některých slov, překládá jejich význam nebo připojuje praktickou vysvětlivku.
V každém případě si je vědom, že je jedním z posledních mužů svého kmene, kteří byli ještě vychováni v duchu starých tradic; že má klíč k tomu cennému a Zápaďany tak žádanému pokladu, který nám může z vděčnosti poskytnout. Má navíc v zemi orální kultury nečekanou úctu k psanému slovu a zdůrazňuje, že by chtěl přispět k tomu, aby mizející minulost jeho kmene zůstala alespoň touto formou zachována pro jeho vlastní potomky.
Aniž Rodolfo cokoliv tušil o sběratelské vášni svého dědečka, věnoval tak do jeho mytologické kolekce nečekaný dárek. Vypráví po sto letech stejné příběhy, které mu předali „předci“ – Fričovi současníci. Jeho vzpomínání na ty „staré historie“ mimoděk postihuje všechny změny, které v životě Čamakoků nastaly během 20. století. Na jeho počátku se vše ještě řídiloVelkým zákonem“, morálním a sociálním systémem s mnohými tabu, nad jehož dodržováním bděli významní mužové kmene s nezpochybnitelným respektem a škálou tvrdých trestů. Nejúčinnější pojistkou však bylaautocenzura“ – vnitřní každodenní strach člověka z fatálních následků jakéhokoliv odchýlení od daného řádu, hrozba naplnění strašlivého, po generace tradovaného proroctví. Základem úzkostlivě dodržovaných pravidel bylo sdílení posvátných tajemství pouze mezi muži a za nejhorší zločin se považovalo jejich vyzrazení ženám či cizincům – kmen by pak vyhynul. Dokládá to případ samotného Friče, který se sice s Čamakoky velmi sblížil, ale do podstaty jejich tajného Zákona (mýtus o Nemurově kletbě) a smyslu úzkostlivě střeženého každoročního rituálu („tanec duchů“) mu dávali nahlédnout jen velmi neochotně. Rodolfo na začátku 21. století naopak tyto příběhy sám aktivně nabízí – mně, ženě-cizince. Strach z prozrazení tabu se za sto let postupně vytratil, pradávná osudová kletba se nevyplnila. V důsledku toho se celá tradiční kultura rozpadla se všemi důsledky – vždyť jen „obelhávala lidi“; mladí už ji většinou ani neznají, nezajímají se o ty „staromódní“ věci, protože pro ně nejsou nijak „užitečné“.
Kmen nevyhubil po věky se strachem očekávaný boží trest, to civilizace ho změnila k nepoznání. Z dnešních Čamakoků se nevratně stávají obyčejní paraguayští venkované, rybáři, zemědělci, chovatelé domácího zvířectva. Jejich mýty nahradily béčkové trilery z brazilské komerční televize, své teskné zpěvy vyměnili za Shakiru ve vyzvánění mobilního telefonu a jejich sny (jako ten o hvězdě, která by sestoupila z nebes, aby se stala oddanou nevěstou) se proměnily v naději na uskutečnění projektů dotovaných ze vzdálené a pohádkově bohaté vlasti jejich dědečka.
Knížku lze číst v kuse, jako postupně se rozvíjející příběh, ale lze z ní vybírat i namátkou, protože jednotlivé texty svým obsahem na sebe nijak nenavazují – jen jsem je sestavila v určitém pořadí. Propojuje je hojný poznámkový aparát, který může pomoci překonat různá úskalí – například přibližuje paraguayské reálie, určuje živočichy a rostliny, nastiňuje kulturní souvislosti, nabízí etnologické vysvětlivky atd. – ale čtenář, který se tím nechce zdržovat, se stejně dobře obejde i bez toho všeho. Střední část věnovaná mýtům může být zábavnou četbou stejně jako studijním materiálem pro hledače antropologických pokladů. Závěrečná část propojuje příběh se současností, literární fikce splývá se skutečným životem. Věnuji tuto „indiánskou knížku“ rodině Fričů – tady i tam.
Yvonna Fričová, 2012