Je
to tak zvláštní kniha, říkali mi lidé, které jsem před vydáním
požádala, aby si přečetli rukopis. Je to beletrie, literatura
faktu, memoáry, odborné pojednání? Ano, to i ono; sborník textů,
opatřených množstvím mých poznámek a vysvětlení. Dosud
nevydané (nebo málo známé) zápisky a úvahy mladého A. V. Friče
z počátku 20. století střídají vyprávění a dopisy jeho
nejstaršího vnuka Rodolfa, dnes sedmdesátiletého paraguayského
indiána z kmene Čamakoko. Spolu vytvářejí vskutku podivuhodný,
nicméně skutečný příběh, který se odehrál v rozpětí
jednoho století – a dosud neskončil.
V
roce 1903 odjížděl dvacetiletý mládenec z dobré pražské
rodiny, trochu černá ovce – zběhlý student a svéhlavý syn,
Vojtěch (neboli španělsky Alberto) Frič (1882–1944) už podruhé
do Jižní Ameriky. První cesta (1901–1902) byla spíše
přírodovědná, tato měla být etnografická. Po návštěvě
Brazílie totiž dospěl k závěru, že více než hledání
kaktusů, kvůli kterým se za oceán původně vypravil a které
snad ještě nějaký čas v přírodě přežijí, budou „pro vědu
a lidstvo“ užitečnější jeho poznatky o nejakutněji ohroženém
druhu – divokých vnitrozemních indiánech z Gran Chaka a Mato
Grossa. V pase si přeškrtl název své vlasti Österreich-Ungarn
a nadepsal Bohemia.
Doufal, že svými objevy přispěje k tomu, aby právě česká věda
sehrála významnou roli na poli nově se rodícího oboru, kterému
se dnes říká kulturní a sociální antropologie.
Druhá
cesta tedy směřovala do povodí řeky Paraguaye, kde před nedávnem
zabili Čamakokové italského malíře, fotografa a etnografa Guida
Boggianiho (1861–1901). Jeho smrt vzbudila senzaci, protože v
oblasti dlouhá léta žil, stýkal se s indiány různých kmenů a
publikoval o nich první seriózní vědecké výzkumy. Vojtěch,
který celý život bojoval s označením „samouk“, před cestou
nastudoval veškerou v Praze dostupnou etnografickou literaturu své
doby a rozhodl se navázat tam, kde Boggiani skončil. Své budoucí
poznatky ambiciózně hodlal publikovat, přednášet o nich a sdílet
je se světovou vědeckou elitou na amerikanistických kongresech.
Součástí
tehdejších teorií se stále častěji stávaly mýty, jejich
srovnávání a průkopnické hledání společných kořenů různých
kultur. Jsou univerzální motivy v bájích různých národů
důkazem někdejšího společného původu? Pocházejí z dávné
kultury nějakých Atlantů, kteří se rozešli do různých částí
světa, nebo je to důkaz o stejnosti lidské psýchy, která má
všude na zeměkouli stejné vjemy a nápady? Přijaly migrující
přírodní kmeny za své báje zaslechnuté v jiné, vzdálené
geografické oblasti, nebo je k nim zanesli zcestovalí evropští
misionáři? Tyto otázky si kladl i A. V. Frič a hodlal přidat do
mezinárodní debaty rozsáhlý důkazní materiál „z první
ruky“. Po osm let ho systematicky sbíral a jeho autentické
zápisky, dosud většinou nepublikované, mají i dnes, po sto
letech, značnou cenu pro odborníky: během svých dlouhodobých
pobytů mezi indiány totiž ovládl řadu nativních jazyků, tudíž
nepotřeboval tlumočníka, a texty zaznamenával v intaktní podobě,
bez jakýchkoliv vlastních úprav. „Prodávám,
jak jsem koupil,“
napsal. „Nechci,
aby z indiánských vyprávění udělal někdy nějaký spisovatel
pro svou vlastní slávu umělecké umělůstky.“
To se v jeho době často dělo a děje se tak i dnes, mimo jiné
proto, že pro Evropana jsou mnohé příběhy příliš syrové a
surové, mají stěží pochopitelný děj a nesrozumitelné vyznění.
Albertovi
se však jeho záměr stát se nezaujatým badatelem záhy vymkl.
Obávaní „pobíječi
vědeckých expedic“
z Gran Chaka nedali jeho dychtivému mládí šanci udržet si
odstup. Se „zvláštní
úzkostí v srdci a chvěním v celém těle“
propadl kouzlu divočiny, tajemným nocím plným zlověstného
volání sýčka, mužným vzorům indiánů, kteří si cenili
osobní svobody víc než vlastního života. Stále častěji pak v
průběhu let místo budování vědecké kariéry pozvedal hlas na
obranu domorodců, pokoušel se vysvětlovat jejich myšlenkové
pochody a kulturní odlišnosti – důvody jejich nepřijatelného
jednání a neodhadnutelného chování. Bránil je tak dlouho a tak
vehementně, až ho odborný svět hodil k nepřizpůsobivým
„divochům“ do stejného pytle. Současně s narůstajícím
poznáním, že mezi vědci není pro něj místo, stále určitěji
věděl, že pro jeho život je důležitější než kariéra a
blahobyt svoboda slova, zdravý úsudek, nadhled a pochopení pro
druhé. Mladistvý zápal, otevřený přístup, neuvěřitelná
pracovní výdrž a mnohostrannost zájmů ho provázely až do jeho
předčasné smrti ve dvaašedesáti letech.
Asi
se nelze divit, že se v Chaku dosud nezkušený mladík též
zadíval jedné krasavici „do
černých
velkých
očí,
hlubokých
jako
říční
záliv
a
lesklých
jako
oči
laně.“
O zážitcích toho druhu však důsledně mlčel a nebyly ostatně
ani tím, co mezi indiány hledal. Tak se stalo, že o jeho indiánské
dceři Hermíně se jeho česká rodina dozvěděla až se stoletým
odstupem. Náhodou-nenáhodou, tak jak to v životě chodí.
S
manželem Pavlem, Fričovým českým vnukem, jsem se z tohoto důvodu
v roce 2002 ocitla v Paraguayi. Se strachem i zvědavostí na skoro
dvě stovky nových příbuzných – potomků okouzlující téměř
stoleté „tetičky z Ameriky“ – Herminie Fric Ferreira. Od té
doby tam jezdíme pravidelně a snažíme se formou občanského
sdružení Checomacoco být objevenému příbuzenstvu nějak
užiteční.
Hermínin
syn Rodolfo (nar. 1942) od začátku projevoval velký zájem o
kontakty s Českou republikou. Jeho jímavý vlastní životopis i
poetické dopisy psané jednoduchou španělštinou (která je pro
něj cizím jazykem, protože jeho kmen dosud používá vlastní
jazyk išir,
lidmi „zvenčí“ nazývaný čamakoko)
mě vedly k tomu, že jsem ho povzbuzovala v dalším psaní. Když
pak v roce 2008 dostal uznalý dopis a malou finanční podporu od
českého Literárního fondu, rozhodl se k vážné spisovatelské
práci, přestože to jeho žena nerada vidí, jelikož by měl dělat
něco užitečného.
Svého
osobitého
stylu, vypravěčského daru
a
fabulačních schopností s prvky jihoamerického magického
realismu
se
rozhodl využít pro zachycení mytologických
vyprávění,
která
slýchal
od
stařešinů
v
dobách
svého
dětství.
Chtěl
se nám tak odměnit za pomoc jeho kmeni, kterou organizujeme z České
republiky. Domníval se totiž, že indiánské mýty a rituály jsou
to hlavní, co zajímá bělochy – alespoň kvůli tomu do jejich
oblasti v posledních padesáti letech hojně jezdili novodobí
antropologové, hledali ochotné vypravěče a štědře je
honorovali za spolupráci. Také o nás si někteří indiáni zprvu
mysleli, že jsme přijeli kvůli jejich obřadům a že nás
zkasírují za účast na nich. My jsme však Čamakoky nepřijeli
„zkoumat“, ale hledat mezi nimi příbuzné. Snažíme se
respektovat je, porozumět jim, nevměšovat se a neovlivňovat. Za
zajímavější než (dnes už trochu překroucené) mýty považujeme
osobní příběhy lidí, kteří se ještě za Friče narodili do
„pravěké“ doby, ale během sta let pod vlivem okolností
přeskočili v čase pár milénií kulturního vývoje od prvobytně
pospolné společnosti až do našeho cyber-století. Také Rodolfovi
do jeho starých pověstí čamakokských během vyprávění stále
více prosakuje skutečná historie jeho kmene, úvahy o nenávratném
rozpadu jeho tradic, znalosti z Bible, vědomosti získané ve
zdravotnických vzdělávacích kurzech i jeho vlastní sny a
fantazie podnícené srůstáním s bělošskou civilizací.
Samotné
mýty Rodolfo podává s rezervovaným odstupem:
„pohanskou
víru“
svých
předků
totiž již
v mládí zavrhl pod vlivem
amerických
misionářů
z organizace
New Tribes Mission, kteří po celém světě systematicky pracují s
nativními jazyky, aby šířili evangelium mezi domorodci. Rodolfo
působil dlouhá léta jako jejich spolupracovník a podílel se i na
překladu Nového zákona do jazyka čamakoko. On sám však, když
hledá pro svou víru oporu v Bibli, používá raději její
španělskou verzi. Ví z praxe tlumočníka, že pro mnohé významy
neexistuje v jeho mateřštině ekvivalent v jazyce ani v myšlení.
Jen pro zajímavost: čamakokština nezná slovo „ne“. Také
„otčenáš“ v ní trvá asi desetkrát déle, než se vysvětlí
jeho poněkud cizorodý obsah. Rodolfo se proto snaží ve svých
textech přiblížit čtenáři kromě děje i typickou výstavbu
indiánského vyprávění, uvádí na pravou míru smysl některých
slov, překládá jejich význam nebo připojuje praktickou
vysvětlivku.
V
každém případě si je vědom, že je jedním z posledních mužů
svého kmene, kteří byli ještě vychováni v duchu starých
tradic; že má klíč k tomu cennému a Zápaďany tak žádanému
pokladu, který nám může z vděčnosti poskytnout. Má navíc v
zemi orální kultury nečekanou úctu k psanému slovu a zdůrazňuje,
že by chtěl přispět k tomu, aby mizející minulost jeho kmene
zůstala alespoň touto formou zachována pro jeho vlastní potomky.
Aniž
Rodolfo cokoliv tušil o sběratelské vášni svého dědečka,
věnoval tak do jeho mytologické kolekce nečekaný dárek. Vypráví
po sto letech stejné příběhy, které mu předali „předci“ –
Fričovi současníci. Jeho vzpomínání na ty „staré historie“
mimoděk postihuje
všechny změny,
které
v
životě
Čamakoků
nastaly
během 20.
století. Na jeho počátku
se
vše
ještě
řídilo
„Velkým
zákonem“,
morálním
a
sociálním
systémem
s
mnohými
tabu,
nad
jehož
dodržováním
bděli
významní
mužové
kmene
s
nezpochybnitelným respektem a
škálou tvrdých
trestů.
Nejúčinnější pojistkou však byla
„autocenzura“
–
vnitřní
každodenní strach
člověka
z
fatálních
následků
jakéhokoliv
odchýlení
od daného řádu, hrozba naplnění strašlivého, po generace
tradovaného proroctví.
Základem
úzkostlivě
dodržovaných
pravidel
bylo
sdílení
posvátných
tajemství
pouze
mezi
muži
a
za
nejhorší
zločin
se
považovalo
jejich
vyzrazení
ženám
či
cizincům
– kmen by pak vyhynul. Dokládá to případ samotného Friče,
který se sice s Čamakoky velmi sblížil, ale do podstaty jejich
tajného Zákona (mýtus o Nemurově kletbě) a smyslu úzkostlivě
střeženého každoročního rituálu („tanec duchů“) mu dávali
nahlédnout jen velmi neochotně.
Rodolfo na začátku 21. století naopak tyto příběhy sám aktivně
nabízí – mně, ženě-cizince. Strach z prozrazení tabu se
za
sto let
postupně
vytratil,
pradávná
osudová
kletba
se
nevyplnila.
V důsledku toho se celá
tradiční
kultura
rozpadla
se
všemi
důsledky
–
vždyť jen „obelhávala lidi“; mladí
už ji většinou ani neznají, nezajímají se o ty „staromódní“
věci, protože pro ně nejsou nijak „užitečné“.
Kmen
nevyhubil po věky se strachem očekávaný boží trest, to
civilizace ho změnila k nepoznání. Z dnešních Čamakoků se
nevratně stávají obyčejní paraguayští venkované, rybáři,
zemědělci, chovatelé domácího zvířectva. Jejich mýty
nahradily béčkové trilery z brazilské komerční televize, své
teskné zpěvy vyměnili za Shakiru ve vyzvánění mobilního
telefonu a jejich sny (jako ten o hvězdě, která by sestoupila z
nebes, aby se stala oddanou nevěstou) se proměnily v naději na
uskutečnění projektů dotovaných ze vzdálené a pohádkově
bohaté vlasti jejich dědečka.
Knížku
lze číst v kuse, jako postupně se rozvíjející příběh, ale
lze z ní vybírat i namátkou, protože jednotlivé texty svým
obsahem na sebe nijak nenavazují – jen jsem je sestavila v určitém
pořadí. Propojuje je hojný poznámkový aparát, který může
pomoci překonat různá úskalí – například přibližuje
paraguayské reálie, určuje živočichy a rostliny, nastiňuje
kulturní souvislosti, nabízí etnologické vysvětlivky atd. –
ale čtenář, který se tím nechce zdržovat, se stejně dobře
obejde i bez toho všeho. Střední část věnovaná mýtům může
být zábavnou četbou stejně jako studijním materiálem pro
hledače antropologických pokladů. Závěrečná část propojuje
příběh se současností, literární fikce splývá se skutečným
životem. Věnuji tuto „indiánskou knížku“ rodině Fričů –
tady i tam.
Yvonna
Fričová, 2012