s A. V. Fričem z Paraguaye Čerwuiš Piošád Mendoza, aby zde společně našli lék na neznámou smrtelnou chorobu, na kterou vymíral jeho kmen.
Fričův
vzpomínkový seriál Indiánský Guliver, který jel vyzkoumat
Evropu vycházel v roce 1943 v oblíbeném pražském časopise
Pestrý týden, ale pro válečný nedostatek papíru a poté
náhlou smrt autora (v prosinci 1944 zemřel na tetanus) byl
předčasně ukončen. Knižní podobu dostal až po
padesáti letech, v roce 1993, pod názvem Červíček. Další
vydání (2000, 2011, 2018) vyšla již s titulem Čerwuiš aneb
Z Pacheka do Pacheka oklikou přes střední Evropu a byla
postupně rozšiřována o dosud nepublikované rukopisy z Fričovy
pozůstalosti. Naposled byl zařazen i překvapivý závěr,
který propojil sto let starý příběh se současností.
240 stran, 80 čb fotografií, formát 145 × 195 mm, pevná vazba, přebal, záložka
Grafická úprava Jan Frič
Skutečný příběh Čerwuiše, paraguayského indiána z kmene Čamakoko, který strávil rok v Čechách. Pod vnějšími anekdotickými epizodami „divocha v civilizaci“ se skrývá pozoruhodný existenciální příběh nešťastníka, který obětoval svoji totožnost pro záchranu svého vymírajícího kmene.
Pro
Český rozhlas knížku výborně načetl Lukáš Hlavica
a je možno si ji v MP3 stáhnout v Radiotéce
Lucie Lomová nakreslila podle Čerwuišova příběhu komiks Divoši
a je možno si ji v MP3 stáhnout v Radiotéce
Lucie Lomová nakreslila podle Čerwuišova příběhu komiks Divoši
Týn nad Vltavou, leden 1909. Čerwuiš se sestrou A. V. Friče a jejími dětmi. |
Ukázka
z knihy:
Kapitola
patnáctá
ZIMA
Přešel podzim. Noci byly stále chladnější a Čerwuiš se
klepal zimou.
„Tady jsem pro tebe koupil teplou košili.“
„Kolik kamenů stojí taková krásná košile?“ zeptal se,
když si ji podrobně prohlédl a vyzkoušel.
„Za tuhle jsem dal sedm bílých kamenů.“
Díval se na mě nedůvěřivě. Vždyť na lehoučkou bavlněnou
košili musel doma pracovat snad půl roku i déle.
„Zítra jdeme kupovat košile,“ prohlásil potom rezolutně.
Naše návštěva ve velkém obchodě U Nováků vzbudila senzaci.
Nahrnul se plný krám lidí, a kdo se nedostal dovnitř, zevloval
výkladem. Inu, Pražáci. Bystrý obchodník v tom viděl reklamu a
snad ještě nikoho tak ochotně neobsloužil jako Čerwuiše. Snesli
mu půl krámu, ale musel jsem mu zabránit, když se chtěl
svléknout a vyzkoušet si košile jednu po druhé, jak mu padnou k
pleti. Spokojil se tedy s detailní prohlídkou. Pak vysypal obsah
své peněženky na pult a s gestem milionáře poručil, že chce za
všechno košile podle vzorů, které si vybral. Dostal jich jedenáct
a jednu mu obchodník přidal návdavkem jako pozornost podniku.
Čím víc klesala teplota, tím víc Čerwuiš tloustl. Začali
jsme pravidelně topit v kamnech. Nejraději by byl nechal celý den
otevřená dvířka, aby mohl pozorovat plamen. Stýskalo se mu po
ohníčku. Kamna sálala a brikety byly drahé. Nechával tedy
vyhasnout, jen aby mohl mít radost z rozdělávání ohně. Když
poprvé sám zatopil, rozplakal se steskem po divočině a já bych
byl nejraději náš společný smutek zpíval s ním. I když seděl
u samých kamen, stále se třásl zimou. Měl jsem o něj obavy, jen
jsem byl rád, že tak rychle ztloustl.
„To ještě není, Čerwuiši, žádná zima. Počkej za měsíc.“
„To není možné! Už teď tu zimu nemůžu vydržet, a to už
mám na sobě sedm košil!“
To tedy bylo příčinou jeho náhlého ztloustnutí!
„Bude ještě větší zima. Taková zima, že voda v řece
nepoteče a že přes ni budeme chodit na druhý břeh.“
„Os kušía, lžeš,“ řekl opovržlivě a přestal
se mnou mluvit.
O pár dní později mě časně ráno vyburcoval z nejlepšího
spánku.
„Alberto, kde je pytel, co do něho dáváme špinavé prádlo?“
„Asi ho odnesla pradlena, co já vím.“
„Ten nemyslím, ten jsem jí sám dával. Hledám náš zásobní
pytel.“
„Je ve stanové bedně. Nač ho potřebuješ? Bude se nám
hodit, až se vrátíme.“
„Proč by měl takový pevný pytel zahálet a zabírat místo v
bedně? Můžeme do něj dát něco potřebného. Třeba sůl.
Alberto, představ si, že na ulici někdo rozsypal sůl. Mnoho
krásné bílé soli. Půjdu, smetu ji a přivezeme ji mým lidem.“
„Tak jo. Ale já teď s dovolením budu spát.“
Na spánek však nebylo ani pomyšlení. Čerwuiš byl zpátky
natotata. Nemohl odemknout a zvonil jako pominutý. Když jsem mu
přišel otevřít, našel jsem ho zděšeného, ruce vodorovně od
těla, prsty roztažené a řval.
„Alberto, já umřu!“
„No, vždyť já také. Všichni lidi umřou, jenže nevíme
kdy…“
„Ale já jsem se popálil. Ruce mám mrtvé a v nohou oheň. Ta
sůl je žhavá!“
„Nasbíral jsi nějakou?“
Jen ukázal očima na poloprázdný pytel.
„Tak pojď dovnitř. Naučím tě nové kouzlo, které ještě
neznáš.“
Musel jsem ho strkat, aby se dobelhal k posteli. Zalezlo mu za
nehty. Čekal jsem to, ale přece jen jsem nepředpokládal, že by
to otužilý člověk mohl tak prožívat. Zapůsobil na něj strach
z neznámého. Byl to Čerwuišův první sníh. Bál se, že umře.
Nabral jsem z pytle trochu sněhu, protřel mu důkladně ruce i nohy
a nevšímal si jeho kvílení, že mu chci nadělat další
popáleniny. Kouzlo začalo působit.
„To byl tedy nápad chodit ven bos za takové zimy. Teď
zůstaneš ležet a já ti uvařím medicínu. Víckrát ať mi
nelítáš po ulici bez bot.“
Uvařil jsem mu čaj a přidal do něj trochu chininu, jen tak na
potvoru, aby si dal propříště pozor. Vypil ho statečně, vypotil
se, a když vstal, oblékl si o jednu košili víc. Nosil jich už
osm. Hůř než cibule.