Rozhodl jsem se sepsat historii svého života a svého původu. Byl jsem k tomu vyzván z ciziny a chci to všechno zaznamenat už kvůli svým potomkům. Vyprávěl jsem o svém životě tak, jak vypravují ve svém jazyce domorodci, a pokusil jsem se napsat to španělsky. Doufám, že tomu čtenáři a čtenářky porozumí a že to vzbudí jejich zájem. Napsal jsem to pro budoucí generace rodiny Fričů a na vědomí celé České republice. Kéž nezapomenete na své bratry, české indiány, zvané Išir ybytoso neboli Čamakoko. Mým vroucím přáním je, aby moje vyprávění, které jsem začal psát 1. března 2002 a dokončil ho 1. srpna 2005, přineslo užitek a otevřelo evropská srdce indiánům Čamakoko. Přál bych si, aby moje vyprávění laskavé čtenáře a čtenářky zaujalo a připadalo jim tak zajímavé, jako mně, když jsem to dával dohromady. Příběhy se odvíjely v mé mysli a znovu jsem prožíval všechno, co jsem kdy zažil od svého dětství a mládí až po mou dospělost a dnešní den.
 |
| A. V. Frič, 1901 |
Jsem vnukem významného cestovatele-etnografa, botanika a autora knih o indiánech. Jeho jméno je Alberto Vojtěch Frič, národnost česká. Po předcích náležím ke kmeni divokých Čamakoko, kteří se sami nazývají Iširo ybytoso, což znamená Lidé, kteří přežili ve svém území.
Narodil jsem se na statku italského pána jménem Pedro Zalsa dne 28. listopadu 1942, v Puerto Leda, Alto Paraguay. Moje matka byla dcerou onoho cestovatele a etnografa, který kvůli svému zájmu o život indiánů vážil několikrát cestu přes oceán na náš kontinent. Napřed navštívil brazilské Mato Grosso, aby objevil a poznal řeky a indiány s jejich kulturou. Pak jel do Paraguaye. Své výzkumy začal na rio Pilcomayo, kde objevoval a poznával pralesní indiánské kmeny. Poté se rozhodl k cestě lodí nahoru na sever, do osady zvané Puerto Casado. Z Puerto Casado pokračoval plachetnicí do Fuerte Olimpo. Když opustil Olimpo, voda ho zanesla až k přítoku Nabileke, který pramení na severovýchodě v brazilském Pantanalu. Tam potkal a poznal indiány Kaďuveo. Po návratu zamířil do Bahia Negra, kde se setkal s indiány Čamakoko. To byl jeho první kontakt s kmenem Iširo ybytoso.
Po jejich stopách se vypravil do panenského pralesa a setkal se s náčelníkem, který zrovna přiváděl svou rodinu na pobřeží řeky Paraguay. Nikdy předtím zde nebyli, protože se báli svých nepřátel Kaďuvejů. Dnes jsou to Onota osoh, což znamená Ti, kteří žijí na pobřeží. Místo setkání náčelník nazval ve své řeči Dihypytyc ele, což znamená Ejhle, cizinec. Náčelník mému cizozemskému dědečkovi neublížil. Podle svých pohanských pověr byli všichni přesvědčeni, že se v něm personifikoval bílý orel, aby se s nimi mohl dorozumět. Podle starých zvyků také respektovali přání Lorai, panenské dcery náčelníka, která se do Bílého orla zamilovala, aby mu nikdo nezkřivil ani vlásek. Dovolili mu tedy, aby se k nim připojil a následoval je do jejich ležení. Můj dědeček Alberto V. Frič během svého pobytu u kmene získal svým přátelským chováním důvěru Čamakoků.
Stalo se, že přišla velká povodeň, která v roce 1905 vyhnala Čamakoky do vnitrozemských lesů, daleko od břehů Paraguaye. Hledali zde nějaké vyvýšené místo, kde by povodeň přečkali. Mezi lidmi, kteří prchali před povodní, byl také dědeček Frič. Zakusil tak se vším všudy, jak žijí domorodci, a popsal to pak ve svých knihách.
Během pobytu v pralese ho provázela Lorai, jejíž jméno lze přeložit jako Černá kachnička.
Tak si dědeček Frič mohl v klidu žít a pracovat, bez jakéhokoliv nebezpečí, protože byl zetěm mocného náčelníka, kterého všichni měli v úctě. Jakmile voda začala opadávat, rozhodli se pro návrat k řece. Postupovali obtížně, jen kousek po kousku. Dědeček na vlastní kůži zažil všechny útrapy indiánů, včetně neustálého ohrožení na životě smrtelně jedovatou havětí. Před odjezdem najal čtyři muže. Dal jim pušky a ukázal jim, jak se dá střelnými zbraněmi zabíjet divá zvěř. Věděl, že jeho žena Černá Kachna je těhotná a přál si, když to bude chlapec, aby se jmenoval Alberto, a když to bude děvče, aby ji pojmenovali Herminia. Tak prožil můj dědeček Alberto Frič svůj pobyt v divočině s Čamakoky. Odjel z Paraguaye ještě před tím, než se jeho dcera Hermínia narodila, a už se nikdy nevrátil a neviděl ani svou ženu Lorai, ani svou dceru Herminii. Černá Kachna však stále čekala, že se se A. V. Frič vrátí. Že znovu přepluje oceán, aby se s ní setkal. Ale on se už nikdy nevrátil, z mnoha důvodů se jeho návrat už nikdy neuskutečnil.
Moje babička Lorai zůstala sama až asi do deseti let věku mé matky Herminie. Pak se znovu vdala, vzala si jednoho ze svých krajanů, ale nikdy už nebyla šťastná, stále byla smutná a sklíčená.
Nakonec se stalo, že se moje babička Lorai v Puerto 14 de Mayo nakazila epidemií. Její stav byl vážný, ani šamani jí nedokázali pomoci. Její rodiče se už celí zoufalí rozhodli odvést ji jinam, doufali, že v jiném prostředí se uzdraví a že snad bude konečně šťastná. Šli pěšky do Puerto Leda, kterému se říkalo Lehlta, což je druh vysoké opuncie. Ale ona přesto své nemoci podlehla a odešla, aby se připojila ke svým předkům. Její mrtvola byla pohřbena v Puerto Leda.
Moje matka Herminie se tak stala sirotkem a vychovávala ji jedna z jejích tet, manželka kasika Yoktaá, což znamená Protivný. Kasik Yoktaá o ni pečoval jako o vlastní dceru až do její puberty. Tehdy se přestěhovali. Z Ledy odešli pěšky do Puerto Mihanovich, kde vznikla fabrika na tanin. Čamakokové tam pracovali jako dřevorubci, káceli ke zpracování kebračové stromy. V Puerto Mihanovich se moje matka Herminia provdala za mého otce Ernesto Ferreiru. Za čas se vrátili do Puerto Leda. Tu oblast zabral jeden Ital a vybudoval tam dobytkářskou farmu. Můj otec Ernesto tam začal pracovat a stal se předákem, který řídil všechny práce i lidi. Moje matka se naučila kočírovat povozy a uměla taky krotit mladé býčky, aby se stali dobrými a klidnými tahouny. Hospodář pak zemřel a statek připadl jeho synovi Pedru Zalsovi, který znal mého otce jako starého pracanta, schopného každé práce.
V Puerto Leda se našim narodila spousta dětí, první byly dvě dcery. Starší pojmenovali Angelita a od prarodičů dostala jméno Ehepyrhe, což značí Rybí duše – měla totiž tak bělostnou a jemnou pleť, jako má ryba dýchací měchýř. Vyrůstali jsme spokojeně po ta léta, co otec pracoval pro cizince, žili jsme si moc dobře a byli jsme zajištění, protože hospodář měl otce v oblibě. Jednoho dne požádal mého otce o ruku jeho nejstarší dcery. Otec svolil, a tak se z mé sestry stala statkářka. Rodina Ferreira Frič i celá čamakokská komunita žila v těch nejlepších podmínkách a bez starostí. Hospodář jim dával dobrou práci, takže nebyli odkázaní, jako mnozí jiní, jen na dary přírody – lov, rybolov nebo sběr divokého ovoce.
Pak se stalo, že mnoho Čamakoků podlehlo další epidemii. Zemřel také kasik Yoktaá, který vychoval moji matku Herminii. Mrtvoly byly pohřbeny v Puerto Leda. Potom se zabila druhá dcera mých rodičů, otrávila se jedem, protože jí otec nechtěl dovolit, aby si vzala Paraguayce. Byla krásná, jako cizinka. Celá rodina byla naprosto zoufalá nad její smrtí, žal a zármutek ochromil celou komunitu.
Roky šly a už mi bylo osm let, byl jsem mazlíček rodičů. Celé dny jsem si hrál s kamarády, lezli jsme po stromech a řádili. Jednou jsem se vyšplhal na dvoumetrové kolo volské káry. Zatočila se mi hlava, sletěl jsem dolů a zůstal ležet jako mrtvý. Když jsem se probral, cítil jsem se dobře, ale později mě začalo bolet břicho a zvracel jsem krev. Otec se kvůli tomu strašně zlobil na maminku, zbil ji, ale ona to statečně snášela, ačkoliv spíše ona měla důvod se na něj zlobit, protože jí byl před tím nevěrný.
Krátce potom hospodář otci dovolil vyrazit si do jiné komunity na tradiční oslavy. Čamakokové slaví třikrát do roka. V létě mají Luhro iširía – slavnost vedra, v zimě Mahmo – slavnost zimy a na jaře květinovou slavnost Pohre pohnyría. Otec se vypravil na tuto slavnost svobodných mužů a žen. Matka využila příležitosti a utekla do Brazílie. Přeplula s námi dětmi řeku a několik měsíců jsme žili schovaní na jednom brazilském statku. Když se otec vrátil z flámu, zjistil, že mu utekla žena, ale nevěděl kam, a nikdo mu to neřekl. Časem zjistil, kde se skrýváme, a vypravil se za námi, aby ji přiměl k návratu. Ale to se mu nepovedlo. Odvlekl alespoň nás a svěřil nás tetám. Vyrůstali jsme pak u nich.
Otci se rozpadl domov. Požádal svého zaměstnavatele o propuštění. Dohodli se. Otec hospodáři přenechal svůj dobytek a odjel do Bahia Negra. Naše tety také odešly. Šli jsme s nimi pěšky až do Puerto Mihanovich. Za nějaký čas se v Puerto Mihanovich objevila moje matka. Její zeť pro ni poslal, aby navštívila svou dceru Angelitu a aby se dozvěděli, jak se jí vede. Její zeť statkář jí řekl o tom dobytku, co mu svěřil můj otec, a dohodli se, že statkář koupí její podíl.
Čas běžel a naše matka se rozhodla znova se vdát. Byl to velice hodný muž, ale my jsme nechtěli otčíma. Já a můj starší bratr jsme se rozhodli opustit matčin klín, ačkoliv jsme ji velice milovali. Utekli jsme k našemu strýci – jejímu bratrovi. Pracoval na statku jednoho pána jménem kapitán Rodolfo Davalos v Puerto Esperanza, který je dnes ve vlastnictví Čamakoků.
Ale co se nestalo. Když jsme přišli ke strýci, můj bratr Rojas spáchal sebevraždu. Zastřelil se puškou ráže 16 a zemřel. Smrt mého bratra mě velice rozesmutnila. Cítil jsem se tak opuštěný a zoufalý, že jsem od strýce utekl. Chtěl jsem se dostat do Bahía Negra. Dorazil jsem tam jako zanedbané opuštěté dítě bez domova, neuměl jsem mluvit ani jazykem guaraní, ani španělsky, byl jsem jen dítě, které nikoho nemá a má hlad. Cítil jsem se tak opuštěný a utrápený, že jsem to už nemohl unést. Snažil jsem se najít si práci. Potkal jsem rodinu severoamerického misionáře, jmenovali se Petersonovi. Prosil jsem je, aby mi dali práci, abych neumřel hlady, ale oni mi nerozuměli, protože jsem neuměl španělsky. Nakonec mi dali dvě konve, abych nosil vodu z řeky a zaléval rostliny v jejich zahradě. Dodalo mi to nové chuti do života, protože jsem si mohl vydělat na živobytí a mohl jsem se začít učit španělsky.
Misionáři se mnou jednali velice dobře a dávali mi vše potřebné pro tělo a každodenní obživu. Vyhodili moje oblečení a oblékli mě do nového – dali mi obnošené, ale pěkné věci. Pozvolna jsem se učil španělsky a naučili mě taky první písmenka. Učil jsem se rychle číst i psát a brzo jsem mluvil správně španělsky.
Od dětství až do svých osmnácti let jsem pracoval s misionáři. V tomto věku už jsem byl natolik vyspělý, že mi dali svatou knihu, kterou jsem četl každý den, až jsem pronikl k podstatě jejich křesťanského náboženství. Z bible jsem pochopil, že Bůh nebeský, kterému v našem jazyce říkáme Osiasurch, mě tak miluje, že vyslal svého syna, abych v něj uvěřil a získal život věčný. A ti, kteří ho přijmou a v něj uvěří, stanou se jeho syny prostřednictvím své víry. Tato slova pronikla do mé mysli i do mého srdce a přesvědčila mě, abych přijal našeho Pána Ježíše Krista jako svého spasitele a hlasatele věčného života.
Tohle všechno, co se mi přihodilo během mého dospívání u misionářů, mě přimělo myslet stále častěji na mou matku Hermínu, kterou jsem už tak dlouho neviděl, a které bych tak rád pomohl ke spáse její duše. Rozhodl jsem se vrátit, abych jí o tom přinesl zprávu. Pochopil jsem totiž, že celý ten nový náboženský systém je dobrý jak pro ni a pro všechny příbuzné, tak pro celou komunitu. Moje matka i příbuzní byli radostně překvapeni mým nenadálým návratem a všichni jsme byli šťastní, protože jsme se shledali poprvé od mého dětství. Bylo to jako bych se vrátil z jiného světadílu, tolik radosti, nadšení a spokojenosti. Ve svém nitru jsem cítil potřebu a touhu přispět k duchovnímu růstu svého lidu, který dosud neslyšel o evangeliu. Jednoho podvečera jsem začal kázat a vysvětlovat Boží slovo svým vrstevníkům. Mnohé z nich to velice zajímalo a žádali mě, abych je učil číst a psát. Později jsem se zase vrátil do Bahía Negra. Vyprávěl jsem misionářům, že Čamakokové přijali evangelium s velkou radostí a že někteří se rozhodli stát křesťany.
V roce 1959 jsem dovršil devatenáct let. Kvůli velké povodni odjely misionářky slečny Wanda E. Johnes a Elnora Nelson do Asunciónu a mě ustavily správcem jejich domu. Když povodeň opadla, vrátily se na svou misii v Puerto Diana. Pracoval jsem pro ně dál, naučil jsme se od nich mnohé věci, jak po stránce duchovní, tak materiální, dbát o zdraví, dodržovat hygienu atd.
Jednou večer mě pozvaly na večeři a jak jsme tak večeřeli, vyptávaly se mě, jestli už mám nějaké děvče, které by se mi líbilo. Odpověděl jsem otázkou: "Proč se ptáte, jestli mám děvče, které by se mi líbilo?" A ony řekly, že by chtěly vědět, jestli mám nějakou milou z kmene Čamakoko, že by ji kvůli mně daly na seznam proseb, za které se budou modlit. Nevymlouval jsem jim to, ale řekl jsem jim tedy, že ano, že znám jednu dívku, že se občas scházíme, ale že je naše láska tajná, ačkoliv se milujeme už dva roky. Bylo mi tenkrát už devatenáct, a tak jsem sebral odvahu a šel si o ní promluvit s jejím otcem. Dovolil mi navštěvovat ji a probírat s ní náš budoucí svazek.
Pro svatbu jsme si vybrali den, kdy měli přijet do Puerto Diany na vizitu šéfové misie Nuevas Tribus (NTM). S mojí manželkou Ursulou Balbuena jsem se oženil v roce 1960. Spolu s námi ještě tři jiné páry nastoupily před oltář a přijaly Boží požehnání. Pak jsme pronesli před Bohem manželskou přísahu. Pastor nám požehnal. Naše manželství bylo uzavřeno, ale bylo nelegální. Naše manželství jsme právně zlegalizovali 28. března 1972, a teprve pak také našich pět dětí, tři chlapci a dvě dcery, získali legitimitu.
Zanechal jsem práce pro misionářky a věnoval se zemědělství, protože jsem potřeboval vydělávat, abych zabezpečil rodinu. V zimě jsem se věnoval lovu jaguárů a pum, protože v té době bylo ještě dovoleno lovit divokou zvěř. Kůže byly velice dobře placené.
Protože jsem byl velice dobrý lovec, byl jsem spolu s mými dvěma druhy povolán misionáři Nuevas Tribus. Jeli jsme na koni až do místa zvaného Martinesova tvrz, kde jsme se s nimi setkali. Odtud jsme jeli společně po staré petrolejářské cestě až do srdce Gran Chaka, které obývali indiáni Moros Ayoreos. Misionáři vyrazili do pralesa, aby našli kmen Ayoreo, který ještě žil divoce. Během prvního pokusu jsme našli patnáct rodin. Jejich náčelník se jmenoval Yacamai. Tehdy jsem poprvé v životě viděl domorodce Ayoreo. Byli nazí, muži i ženy, velmi jsem ty chudáky litoval. Musel jsem myslet na svého dědečka A. V. Friče, který asi takto ve své době potkával Čamakoky. Misionáři nás najali na práci. Čistili jsme půdu pro stavbu domů, káceli stromy, stavěli ploty, a také jsme lovili. Učili jsme Ayoreo klást pasti na pumy, stahovat kůže, vypínat je a sušit, aby se mohly prodat. Misionáři nám přikázali vyčistit starou petrolejářskou cestu a když jsme to udělali, přivezli nám letadlem naše rodiny, abychom mohli žít pospolu. A tak jsme žili v pralese: já a moje manželka Ursula a moje děti a můj druh se svou ženou a dětmi.
Pracovali jsme pro misionáře, až přišlo velké sucho. V Gran Chaku vyschly laguny a uschly i všechny divoké rostliny, které umějí zadržovat vodu. Misie i s Ayorey se stáhla poblíž města Filadelfie v menonitské kolonii. Ale my jsme se rozhodli vrátit se pralesem do našeho domova v Bahía Negra. Tady dnes žijí indiáni vedle bělochů a učí se pracovat. Misionáři je naučili spoustu věcí.
Když už jsme zase bydleli v našem domě, přišla v roce 1974 velká povodeň, která nás zase vyhnala do lesa. Ještě před tím, než voda stoupla, jsem odešel s mým mladším bratrem připravit do vnitrozemí místo pro naše rodiny, udělali jsme chýše a nasili jsme semínka na políčko. Když povodeň dorazila, odvezli jsme naše rodiny lodí až na to bezpečné vyvýšené místo a sami jsme se vrátili, abychom nalovili nějaké krokodýly, protože za jejich kůže se daly dostat pěkné peníze. Rozhodli jsme se, že pojedeme pytlačit na brazilskou stranu. Brazilský Pantanal je pro pytláky velice nebezpečný, protože tam hlídá lesní i státní policie, dělají zátahy, při nichž pročesávají celý Pantanal a používají při tom motorové čluny a helikoptéry. Občas jsme na ně narazili a museli jsme se skrývat a prchat, abychom nepřišli o naše těžce získané krokodýlí kůže. Upadnout do rukou brazilské policie není žádná legrace, ti nic nepromíjejí a bez milosti zlikvidují každého, kdo překročí jejich chráněné území a loví zvěř.
V roce 1984 pan prezident republiky don Adolfo Stroessner propůjčil Čamakokům vlastní půdu v okolí Puerto Esperanzy o rozloze 30 kilometrů do vnitrozemí a 6 kilometrů podél řeky Paraguay, aby se zde domorodci mohli usadit. Stalo se to v posledním roce jeho vlády. Můj mladší bratr Lorenzo F. Frič a Pablo Braboza vedli s úřady tak dlouho boj o půdu, až konečně dne 7. září 1984 získali dekret. Můj bratr Lorenzo krátce potom, co dosáhli tohoto vítězství, onemocněl a na tu nemoc zemřel, bylo mu necelých třicet let. Truchli jsme velice pro naši drahou bytost. Nechal po sobě osm dětí a ženu. Pět synů a tři dcery. Když se naše matka vzpamatovala, rozhodla se odejít žít do tohoto vydobytého území, aby jednou mohla být pohřbena vedle ostatků svého milovaného syna.
7. září sedmdesát rodin opustilo Puerto Dianu a zamířilo do Esperanzy. Někteří šli pěšky, někteří se plavili na vorech, jiní na lodích. Když tam dorazili, svolali schůzi, aby se dohodli o všech pro novou vesnici důležitých věcech a nakonec rozhodli, že den 7. září budou každoročně slavit se svými potomky jako svátek, kdy z milosti Boží dostali od vlády tento veliký dar.
Dali jsme se do práce. Vyklučili jsme pozemky a postavili domy. Každý z nás si mohl postavit vlastní dům. Den poté, co jsem dokončil svůj dům, musel jsem si trochu odpočinout. Cítil jsem se strašně unavený z té dřiny. Ale nebyla to únava, měl jsem perforaci střev a měl jsem z toho málem smrt. Tehdy tudy jezdila každý týden loď do brazilského města Corumbá. Tou mě moje žena odvezla do Bahía Negra, a tam jsem čekal, až se bude loď vracet, aby mě vzala do Asunciónu. Ale bylo mi den ze dne hůř. Že jsem nemocný, se nějak dozvěděli misionáři, navštívili mě a když viděli, jak jsem na tom špatně, pomodlili se za mě a odešli. Brzy zrána nám vzkázali, ať se hned připravíme na cestu, protože pro mě přiletí letadlo, které mě odveze do města Filadelfie k menonitům. Na nosítkách mě donesli až na přistávací dráhu v Bahía Negra. Letadlo právě přistálo, strčili mě otvorem dovnitř a čtyři hodiny jsme letěli do Filadelfie. Stejného dne odpoledne mě operovali. Můj život visel na vlásku. Nebýt misionářů, stal bych se obětí své nemoci. Díky Bohu jsem se vrátil do života, prostřednictvím jeho služebníků, kteří vyvinuli takové úsilí a tak se obětovali, aby mi zachránili život. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl zasvětit zbytek svého života službě našemu Pánu Alelujá.
V roce 1995 se naposledy rozvodnila Paraguay tak, že Čamakokové museli prchat kilometry do vnitrozemí a zažívat nezměrná utrpení. Tentokrát jsem pro svou rodinu předem připravil vyvýšený příbytek na kůlech, kde se to dalo přečkat i s našimi domácími zvířaty.
Uprostřed té povodně jsem musel rodinu opustit, abych se mohl zúčastnit kurzu zdravotnických dobrovolníků, který organizovala katolická univerzita a apoštolský vikariát v Puerto Colonia Peralta a v Puerto Casado. Byl to tříletý kurz – každoročně jeden měsíc v celku. Protože jsem neměl žádné vzdělání a také moje španělština nebyla valná, rozhodl jsem se využít této možnosti, protože skýtala naději nějakého východiska z mé situace. Zvažoval jsem, jestli můžu nechat rodinu bez prostředků uprostřed povodně celý měsíc, a nakonec jsem odjel.
Absolvoval jsem celý tříletý kurz pro dobrovolné zdravotníky, měl jsem samé jedničky a u závěrečných zkoušek jsem znal odpovědi na všechny otázky. Ještě s jednou paraguayskou jeptiškou jsem byl vyhodnocen jako nejlepší žák a dostal jsem za odměnu příruční lékarničku a přístroj na měření tlaku.
Po slavnostním zakončení kurzu dne 8. června 1997 jsem se vrátil domů do Puerto Esperanzy a a začal jsem vykonávat funkci zdravotníka. Vysvětloval jsem také lidem, co jsem se naučil ohledně hygieny, což je důležitá věc pro prevenci různých onemocnění. Dělám to až dosud pro celou komunitu Iširo neboli Čamakoko. V březnu roku 1996 mi jedna lékařka, doktorka Rodas Gladiz Ramirez, která byla v té době ředitelkou zdravotního obvodu Alto Paraguay, vyřídila u Ministerstva zdravotnictví plat. Dostal jsem smlouvu jako zdravotnický pomocník. Smlouvu jsme podepsal, ne kvůli platu, který byl mizivý, a trochu se zvýšil teprve časem, ale protože se mi líbí pracovat s lidmi. Vybudoval jsem si také dobré vztahy s různými bělochy na té nejvyšší úrovni; důvěřují mi. Například Světová banka a Ministerstvo zdravotnictví poslaly svoje techniky, aby mi postavili anténu pro radiové vysílání.
Když technici postavili radiostanici, dali mi mikrofon, abych se zkusil domluvit s kolegy na stejných vlnách. Vzal jsem mikrofon celý zkoprnělý, nevěděl jsem strachy co říci, všechno, co jsem si připravoval, jsem v tu ránu zapomněl, protože to bylo prvně v mém životě, kdy jsem měl mluvit do rádia, ruce se mi třásly. Všichni kolegové a lidi u vysílačky mě povzbuzovali, a tak jsem sebral odvahu. Naučil jsem se vysílačce rozumět a také jsem se zlepšil ve španělštině. Tohle všechno se stalo, když doktorku Rodas Gladiz Ramirez vystřídal na oblastním ředitelství doktor jménem Felipe de Jesús Segovia. Byl velice hodný a měl jsem s ním dobré vztahy a zvýšil mi plat. Ale pak odešel do důchodu. Nastoupil nový ředitel a tomu jsem se vůbec nezamlouval. Choval se dost hrubě, ale já jsem nadále plnil všechny své povinnosti a staral se o své pacienty v mém domácím zdravotním středisku.
V roce 1999 nás v Puerto Esperanza navštívil misionář John Pierce s rodinou a s nimi dva cizinci české národnosti. Byli to nějací antropologové, kteří dělali svoje výzkumy v Brazílii a potom v Paraguayi. Tak dorazili až do Bahía Negra. Tyhle antropology nejvíc zajímalo, kde žijí Čamokokové. Chtěli totiž objevit indiánskou rodinu antropologa, etnografa a botanika Alberta Vojtěcha Friče. Když přijeli do naší vesnice, vyptávali se lidí, jestli dosud žije dcera toho cizince. Přišli také ke mně a když řekli, že hledají mojí matku, představil jsem se jim jako čtvrtý potomek dcery toho českého Evropana. Ptali se mě, jestli je moje matka dosud naživu, a když jsem řekl, že ano, pobízeli mě ke spěchu a téměř běželi, já za nimi, k domu mojí matky. Když jsme k ní přišli, představil jsem je mojí matce jako Evropany, kteří ji přišli navštívit a seznámit se s ní, protože jsou její krajani. Oni odložili svoje batohy a fotoaparáty a objímali moji matku a celí nadšení na ni hleděli. Potom ji fotografovali a ukázali jí fotografie jejího otce Alberta Friče. Využili jsme jejich přítomnosti, abychom se jich vyptali na naše české příbuzné, abychom o nich získali nějaké informace a doufali jsme, že by nám mohli zprostředkovat kontakt s příbuznými naší matky Herminie Frič v České republice.
Ten evropský pár se vrátil do své vlasti a informoval celou republiku v novinách a v televizi. Tak se naši evropští příbuzní dozvěděli, že v Paraguayi, na jejím severu, v místě zvaném Puerto Esperanza, poblíž Bahía Negra v Alto Paraguay, dosud žije indiánská dcera Alberta V. Friče.
Dnes už máme více informací a jsme ve styku s našimi drahými, kteří žijí na jiném kontinentu, prostřednictvím severoamerických misionářů, kteří umějí posílat zprávy elektronickými přístroji na velkou vzdálenost vzduchem, a oni nám stejným způsobem odpovídají. Jsem šťastný, že existuje tento nový způsob, jak získávat zprávy od našich příbuzných. Jsem také velice pyšný na to, že jsem českého původu a že v mých žilách koluje česká krev. Jsem přesvědčený a mám naději, že moji potomci dosáhnou lepší úrovně života, aby mohli žít jako ostatní civilizovaní Paraguayci. Všechny tyto nové komunikační vymoženosti se může moje indiánská rodina také naučit užívat a rozšířit tak svoje znalosti.
Moje matka Herminia Frič prožila od roku 1906, kdy pravděpodobně v zimě začala klesat povodeň na řece Paraguay a kdy se asi narodila, až dodnes, do roku 2005, celých 99 let. Je obklopená svými příbuznými a vnuky. Způsob jejich života se mění a celkem zlepšuje, ale nemá příliš vysokou úroveň. Někteří si vydělávají jako státní zaměstnanci, jiní se věnují zemědělství a chovu dobytka. Já, jako čtvrté dítě Hermíny Frič, jsem vždy usiloval všemi způsoby zlepšit si svůj život. Dokázal jsem získat malý stálý plat jako zdravotník a rád bych se ještě věnoval chovu dobytka. Vím, že chov skotu přináší rozvoj a obživu a že by mohl vyřešit naše problémy. Byl to můj sen a naděje zmoci se na vlastní majetek, který by mohli užívat moji potomci. Možná se naše tužba vyplní a za pomoci našich evropských Čechů k nám jako mořská vlna dorazí bohatství. Důvodem je okolnost, že Alberto Vojtěch Frič na svých cestách po Jižní Americe zanechal své sémě v Lorai a zplodil Herminii. Ona pak rozmnožila v našem kmeni míšence českého rodu.
Herminia Fric Ferreira, (1905–2009)
